PROTIKLADY - úsměvný společenský román ze současnosti
Popis
Kniha Protiklady je nový společenský román, který mapuje na příběhu dvou hlavních postav obyčejný život nás všech od šedesátých let minulého století až do současnosti.
Román, jehož druhý pracovní název zní "Po kapkách do louží", vyšel 20. 11. 2009 v nakladatelství Akcent.
Autoři knihy Renata Šindelářová a Milan Prokš
RECENZE: www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2010020048
UKÁZKY Z KNIHY:
Maruška
Dělilo nás od sebe s Frantou jen pár kroků, ale připadalo mi jako věčnost, než se ke mně došoural tím svým houpavým ležérním krokem. Nervózně jsem si hrála s vlastními prsty, upřeně sledovala Tonyho u bubnů. Nekoukají se všichni na mě, že ne? Nesledujou náhodou, jak se tvářím? Dělám, že je vůbec nevnímám a houpu se v rytmu nové skladby.
Franta navíc nemíří přímo ke mně, popadne ze stolku načatou láhev vína. Až teď. Teď už je to jisté. Dívá se mi do očí – uhnu a tvářím se, že mi překáží ve výhledu na kapelu. A on? Nezastavuje u mě ani tentokrát, vlastně už to vypadá, že mě mine, když mě najednou popadne za ruku a táhne mě za sebou. Jen tak tak vyrovnávám zatáčku. Směju se jak nějaká pitomá nána z Nemanic (tohle nejsem já). „Co blbneš?“
Srdce mám až v krku. Už vím, tuším, tohle holky prostě vycítí, když má nějaký kluk o ně zájem. A on stejně tak nejspíš tuší, že se líbí mně. Jestlipak si taky nás dva představoval, jak se spolu brodíme pískem na pláži a moře za námi vlnami ve tvaru srdcí maže naše stopy? Jak se držíme za ruce a on se mi pak zahledí do očí, aby mi mohl vyznat lásku?
Franta mne zatáhl do malé místnůstky sousedící s klubovnou, takový kamrlík, kde si kluci odkládají svršky. „Pojď, ty krásný andílku, trošku si spolu popovídáme,“ řekl polohlasně a já se nemohla dočkat toho, co přijde dál.
„Ale jen na chvilku,“ bráním se podle zásad, které mi tak důsledně vštěpovala maminka a také všechny ty knihy o slušně vychované dívce v její knihovně.
„Jasně. Slibuju, andílku, jen na chvilku. Jen si tady sedni, ať se můžu trochu pokochat. Víš, že tě už odminula nosím v hlavě?“ A prsty jemně přejel po mém krku. Chloupky po celém těle se mi zježily. Hůů, pěkně to se mnou zamávalo!
Vtlačil mě na rozhrkaný starý gauč. Místo do očí mi zírá do výstřihu, ale... i když to neodpovídá mé představě, vlastně je jeho zájem moc příjemný. Je fajn se někomu líbit. Jen ať povídá dál, ať mi šeptá, jak se mu o mně zdálo!
Napije se rovnou z láhve. „Máš moc hezký vlasy. A vůbec ti to moc sluší. To se nedá, si nevšimnout.“
To je docela hezký, co říká, že jo? Poslouchá se to teda moc hezky. Akorát že...
„Asi jsem se dost změnila. Když jsi mě nepoznal,“ neodpustila jsem si rýpnutí a v té odvěké hře na lovce a oběť jsem si ani neuvědomila, že jsem vlastně prozradila Mlíka. V tu chvíli to bylo vedlejší. Myšlenky se soustředily na jediné – blížící se Okamžik s velkým O - šrotovaly rychlostí počítače ve výzkumném ústavu. Jestli mě teď bude chtít políbit, měla bych mu to dovolit? Nebo raději ne? Aby si pak nemyslel, že se líbám s každým! Asi bych mu to neměla dovolit na prvním rande, bude mě mít za snadnou kořist. Ach jo, proč je všechno tak složitý?
Podal mi flašku. „Na, napij se. A sedni si pořádně, prosim tě, uveleb se. Já vim, že to tu neni nic moc, ale jinde zase nebudeme mít soukromí, víš?“
Decentně jsem usrkla vína a vrátila mu ji. „Můžeme jít klidně ven,“ navrhla jsem a pokusila se zvednout.
Jedním šikovným pohybem mě přitáhl zpátky k sobě - přesněji řečeno ještě blíž k sobě.
Tak to prr! Ne tak rychle! Instinktivně jsem rukama utvořila mezi námi hradbu.
„Co to děláš?“ Pobavilo ho to. „Ale dobře. Mám rád, když se holky perou.“
Byl tak zvláštní! Drsný i jemný zároveň. Byl hádanka, kterou jsem toužila rozluštit. „Vážně?“
Vlepil mi pusu. Krátce a neohrabaně. Jako když mi strýček Alois přeje k narozeninám.
Pak mě jednou rukou pustil a podal mi víno. „Tak. A máme to za sebou. Napij se, oslavíme to. Ďábel políbil anděla.“ Zařehtal se. „To je dobrý. To použiju do nějakýho songu. Ty mě inspiruješ, holka, ani o tom nevíš.“
Bez debat jsem splnila rozkaz. Lokla jsem si radši víc. Rozhodilo mě to. Tak to bylo vážně ono? Naše sevření povolilo.
Karavana začala hrát tu dojemnou píseň o Palachovi. Připomnělo mi to moji poslední návštěvu tady... „Miluju teskný písničky,“ povzdychla jsem.
„Já zase miluju anděly,“ zašeptal on a přitáhl si mně tělo na tělo.
Nechala jsem ho, aby mě objímal za zády, pohladil po tváři. Rytmus podmanivé skladby se do mě vpíjel a kontrastoval s roztouženým bušením mého srdce. Po čem, po čem to vlastně my lidé stále tak toužíme?
Polibkem ukrást druhému dech a pak mu ho vrátit jako nějaké milosrdenství, kterým mu dovolujeme do nás vrůst.
Jozífek
Jestli na mě Franta žárlil, to si netroufám říct. Ale určitě mu to minimálně aspoň vadilo. Jeho narážky na Marušku a na mě, ty se prostě nedaly jen tak přehlédnout.
„Jo, chlapče,” sděloval mi rádoby kamarádsky u kuchyňského stolu, „dva roky jsou dlouhá doba.” To se mu to kecá, když on sám získal modrou na pitomej ekzém. Rozlomil krajíc chleba a drobky shrnul na zem. „To víš, někdo žere plnou hubou, no a další po něm už jenom paběrkuje…” Hrozný slovo, paběrkuje. Moje teta po sklizni kukuřice chodila vybírat na prázdné pole zbylé klasy. Od ní jsem tohle slovo slyšel prvně. Ale já chci taky celej krajíc, palice plný nacpaných oranžových zrnek…
Do přísahy jsme se skutečně dostali na vycházku jenom jednou. Šlo nás třicet pět, s námi jako dozor kapitán Ivanko a poručík Dvořák. Téma společné vycházky – sportovní vyžití mužstva.
Tak jo. V celých kasárnách se vyskytovaly pouze dvoje brusle. Jedny z nich naprosto nepoužitelné. Takže třicet pět vykulených nováčků a dva notoričtí alkoholici vyrazili po denním rozkazu s jedněmi bruslemi do zimní haly sportovně žít. Naštěstí jen přes ulici od hlavní brány. No a jako ve správné sportovní hale se tam nalézala samozřejmě i restaurace. Musím přiznat, že ledovou plochu jsme ani nezahlédli. Já teda určitě ne. Kapitán Ivanko dozrál už po třech pivech a několika malých borovičkách na totální šrot, poručík Dvořák šel s námi rovnou po noční službě dozorčího útvaru, takže usnul během nějakých dvaceti minut.
„Podívej na toho blba, von už chrápe.”
Později se u něho ujala přezdívka „Umakartové čelo“, protože všude usínal ihned, a to i když nebyl po noční.
Co se dělo dál, si už moc nevzpomínám. Borovička je hrozný svinstvo, k tomu pivo značky Šariš – vražednější kombinaci si ani po letech nedokážu představit. Jak jsme se dostali zpátky do kasáren, netuším. Pamatuji si jenom záblesky toho, jak jsem střídavě obracel vnitřnosti naruby a poté se aspoň na chvilku snažil ulehnout ve společné ložnici. Ještě ráno jsem tam měl svou postel, ale na dnešní noc mi ji někdo musel vyměnit za horskou dráhu. A to jsem vždycky nechával jednu nohu poctivě na zemi, abych mohl řádně brzdit.
Přísaha se odehrála na náměstí přesně podle plánu. Však jsme tam taky týden dopředu po nocích pilovali pochodování. Až do zblbnutí. V den D jsme slavnostně vystrojení vyrazili z kasáren v sevřeném šiku. V okolních ulicích už postávala spousta příbuzných, známých a různých dalších čumilů. Marušku jsem ale nikde nezahlédl. Psala mi, že nakonec přijede s našima vlakem. Dokonce jsem věděl, že mají zajištěno ubytování v Tatranské Lomnici. No a dost mi vadilo, že až tam my o vycházce nesmíme.
Samotný akt přísahy proběhl nad očekávání dobře, nikdo neomdlel, všechno se nám kupodivu podařilo. Zpátky do kasáren na oběd a potom... Konečně ven! Sami, po měsíci žalářování jsme najednou mohli jít, kam se nám zachtělo. A do dvaadvaceti hodin spousta času.
Čekali na mě hned u brány. Páni, jak já byl vyklepanej! Máma s Maruškou se okamžitě rozbrečely, takže si dovedete představit, jak jsem asi musel vypadat. Táta byl taky naměkko, i když se snažil tvářit jako Jean Gabin ve svých nejdrsnějších filmových rolích.
„To brečíme štěstím, že tě zase vidíme.” Mámě jsem většinou všechno věřil, ale téhle milosrdné lži zrovna ne.
V restauraci hotelu Gerlach bylo ten den zeleno. Příbuzní se předháněli v objednávání a konzumaci, asi si mysleli, že jsme celej ten měsíc drželi hladovku.
Informace pro Vás
